V.I.P. web...

"Ty máš ještě pořád hlad?" koukal na mě Jared udiveně, když jsem se zakousla do hamburgeru. "Uhu" odpověděla jsem s plnou pusou. Dneska jsem toho snědla vážně dost: dvě jablka, polívku, tisíce muffinu, jogurt, nejmín pět balení gumových medvídku a jiných bonbonu, cornflakesy, cerealní tyčinky, popcorn, kuře s hranolky,celou nutelu a teď ten hamburger. Shannon se na mě usmál, "Vždyť ji nech, nevidíš, že je podvyživená?" Zašklebila jsem se na něj. Já a podvyživená? Slabý pokus o vtip! Za chvilku už budu zase vypadat jako balon. Ikdyž...možná ne! Dokud to nepotvrdí doktor není nic jistý! Podívala jsem se na Jareda, tvářil se podezíravě, přitom ztrápeně. Sakra! Nejrači bych mu to řekla! Ne! Až to potvrdí doktor! Stejně to ani nemusí být pravda! Spíš jsem si přála abych se mýlila. Ne, žeby mě to netěšilo, mít další dítě, jen tohle bylo hodně nečekané. Chtěla jsem další děti, to jo, ale ne hned! Najednou mnou projela ta známa, den ode dne silnější bolest. Odložila jsem hamburgeg na stůl, chytla jsem se za břicho a hluboce se nadechla ale bolest nepovolovala. Ucítila jsem Jaredovy ruce kolem mých ramen "Terrie, co se děje?" jeho hlas byl plný obav. "Nic" vydechla jsem "to je normální..." pokusila jsem se usmát. "Nevypadá to moc normálně" Jareda to stejně moc neuklidnilo "Neměla by sis zajít k doktorovi?" Povzdechla jsem si, "Jo, půjdu. Nic to není, neboj." ujišťovala jsem ho. Bolest povolila, Jared si toho taky všimnul, jeho křečovité sevření povolilo, nejistě se usmál a políbil mě na čelo. "Hej!" ozval se najednou Shannon "nejsi ty náhodou těhotná?" Sakra, je všímavější než jeho bratr! "Ehm" znejistěla jsem "Nevím o tom!" vycenila jsem zuby v připitomělým usměvu a doufala, že se tomu taky jen zasmějou.

Převalovala jsem se v posteli a ne a ne spát. Co je ti, břicho? Proč mě musíš tak hrozně bolet? "Jau!!" svíjela jsem se bolestí. "Terrie?" výborně, vzbudila jsem Jareda. "Je mi dobře" už i můj třesoucí se hlas prozrazoval, že lžu! Objal mě a pevně mě stiskl "Zlato, nemám rači zavolat sanitku, tohle se mi nelíbí!" "Ne...už je mi líp!" tentokrát jsem nelhala, ulevilo se mi. Leželi jsem v objetí asi dalších deset minut. Nikdo nic neříkal. Jeho dech mě uklidňoval, zapoměla jsem na bolest, bylo mi dobře. "Hele" ticho bylo přerušeno ", víš co říkal Shannon, je na tom něco pravdy?"  Sakra! Podívala jsem se mu do očí, to jsem teda dělat neměla. Jeho pohled byl plný vyčkávání, všimla jsem si zvláštní jiskřičku, jakoby chtěl aby to tak bylo! Nevydržím to! Kruci! "No.." odkašlala jsem si "možná ale.. " Už zase, bylo to tu zase, bolest! Šílená, nepochopitelná, obrovská bolest! A pořád rostla a rostla až najednou dosáhla bodu, kdy jsem si myslela že horší bolest jsem nikdy nezažila. Uslyšela jsem se zakřičet, slyšela jsem Jareda opakovat moje jméno, stále hlasitěji a s větší naléhavostí. Chtěla jsem odpovědět ale nemohla jsem, neovládala jsem se. A bolest stále rostla. Najednou jsem neviděla nic, jen tmu, tmu, tmu a tmu...stále jsem slyšela Jareda volat mě, křičel! Catherine mě taky začala volat, její hlasek byl celý vyděšený, dokázala jsem si ji představit, vystrašenou, uplakanou. A ozval se další pláč, Michelle! Rvalo mi to srdce! Ale nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem dělat nic! A bolest rostla! Všechno se začalo ztrácet, všechny hlasy...začínaly mizet v nicotě. Poslední co jsem slyšela bylo Jaredovo naléhavé: "Haloo? Ambulance?"....a dál už nic. Všechno pohltila bolest. A i tak pak zmizela aby ustoupila místo nicotě.